Uběhl týden od Beskyda, skoro bych měl chuť říci zázračný. Celkem rychle jsem se z něho oklepal a už od středy jsem zkoušel intenzivnější tréninky. Ještě jsem netrénoval naplno, ale pocit z nich byl už dobrý.
Ve středu trénink v kopcích a v pátek pětihodinový švih, v horku a několika kopcích. Zvládl jsem to celkem dobře. Vrací se mi chuť do tréninků a do ježdění!
Nastává rozhodující den. Odpověď na otázku, jak ovlivní dovolená a týden nicnedělání před maratonem moji výkonnost, se brzy dozvím. Cyklomaratón Beskyd Tour 2015 ve Frenštátu je zde.
Jako tradičně, přijíždím už v pátek a ubytovávám se na internátu. Mým spolubydlícím je Strejda. Vloni jsme jeli spolu, ale letos jsem se domluvil s Jurou. Má sebou začínajícího maratonce a tak předpokládám, že se pojede „s rozumem“.
Tradiční večerní předstartovní tiskovka je ve stejném lokále jako vloni (škoda, že nevím, jak se jmenuje). Tradičním jídlem je pizza. Po skutečně těžkých zkušenostech z minulých let si ji dávám bez sýru. Dobrý krok, protože těžké zkušenosti se nedostavily.
Start je v sobotu 11.7.2015 na náměstí ve Frenštátě p. Radhoštěm. Auto mám zaparkované u Rázstoky, takže na start to mám z kopce. To se nedá moc považovat za rozjetí. S Jurou a Honzou se drze nacpeme blíže ke startovnímu čelu a čekáme, než se rozjede dakarská Tatra, která zde na Beskydu dělá zaváděcí vozidlo. Já ji vídávám jen na startu.
Beskyd 2015 – Start
Tatra se rozjela a s ní i několikasethlavé stádo cyklistů. Chvíli kličkujeme, než vyjedeme z města a dostaneme se na výpadovku. Plán byl, držet co nejvíce vpředu, i když to nemusí být samotné čelo. I na čele druhé, třetí skupiny se jede lépe, než na chvostu té samé skupiny. To se mi moc nedaří a tak stále létám vzadu na gumě. Na rovinkách dobré, v kopcích se cedím dozadu, na kopci zase lepím díry. Klasika. Na jednom takovém vrcholu jsem rozhodnut, že v příštím kopci už na to kašlu a vystupuji ze skupiny. Žádný „příští“ už nebylo a až pod Pustevny jsem se v naší skupině udržel. Přežil jsem s nimi Štramberk a jeho pověstnou stojku.
Průjezd Frenštátem a pak už jízda Trojanovicemi na Rázstoku a vstříc Pustevnám. Z Pusteven mám respekt. Většinou jsem je vyjel dobře, ale následnou Soláň jsem pak trpěl. Rozhodl jsem se ještě v Trojanovicích zvolnit a Pustevny jet s rezervou, abych se moc nezadřel. Proto už v Trojanovicích s Jurou a Honzou opouštíme skupinu a zvolňujeme. Na Pustevny jedeme každý svým tempem. Letos jsem je zvládl za 30:07min. Nahoře naplníme bidony, něco pojíme a jedeme dál.
Bohužel ve sjezdu ztrácíme Honzu. Já si sjezd docela užívám, už jsem ztratil strach, který jsem kdysi měl po havárce na Křivoklátském pekle. Dost dlouho se mi v zatáčkách klepali ruce 🙂
Po sjezdu z Pusteven jedem po hlavní směr Soláň. To je kopec, kterého se vždy bojím. Většinou ho protrpím. Pustevny v euforii přepálím a tady pak za to platím. Dalším důvodem asi bude fakt, že Soláň se jezdí dost rychle a já ve snaze uviset skupinu se tomuto tempu přizpůsobuji. Letos ale jedu jen s Jurou, a on jede podle mě.
Bohužel se nesplnil předpoklad, že nás na Soláni dojede Honza. Jura se rozhodl na něho počkat a tak já pokračuji dál sám. Dalším kopcem jsou Kasárna. Jedu k nim sám a jen udržovacím tempem. Vím co mě čeká a proto šetřím síly. Kasárna bolí, to už je fakt. Čtyři kilometry nepříjemného sklonu ale přežiji skončí a je tu bufet, kde plním bidony i žaludek.
Ve sjezdu do Makova vzniká tříčlenná skupina, která se ve stoupání na Bumbálku pomalu rozrůstá. V kopci odvádí neskutečnou práci Libor z Ostravy. Jeho BMC s elektronickým řazením je stále na špici a jede hezké tempo. Ani se ho nesnažím střídat, tak dobře bych. On vůbec hrozně moc tahal. Nebojím se říci, že i plýtval silami.
Ve sjezdu z Bumbálky jsme se rozrostli na dosti početnou skupinu. Odhaduji tak k deseti lidem. Těším se, jak nám to povalí až k přehradě. A většinou to valí, jenže čas od času se na špici dostanou lidé, kteří neví co a jak. Kazí tempo, místo odstřídání svěsí nohy nebo přilítnou zezadu a prudce zvyšují rychlost. Škoda. Místo odpočinku při vysoké rychlosti stále cukáme a tempo je nerovnoměrné 🙁
Sjezd k přehradě Šance je moje labutí píseň. Na posledním bufetu se cítím ještě dobře, ale objezd přehrady ve zvlněném terénu mi bere poslední zbytky a já s Liborem odpadáme z pěkné skupiny. Dál už dojíždíme sami.
Smrček je posledním bonbónkem. Sotva točím nohama a každé šlápnutí pálí. Smrček dost bolí, ale jsme nahoře.
Čeká nás poslední úsek kolem golfového hřiště a mezi zahradami. Samá zákruta a stojka. Nemám to rád, cesta jako by neubývala. A pak z ničeho nic se zatočí doleva a je tu závěrečný spurt na Rázstoku. Zaslouženě ho vyhrává Libor, já už sotva točím nohama.
Za cílovou čárou už jen oddychuji. Jsem spokojený. Oproti loňsku zlepšení o 40 min. Tradiční těstoviny s rajčaty a parmazánem, docela to jde. Mám hlad a moc si nevybírám.
A odpověď na otázku v úvodu? Týden odpočinku po náročném tréninku neškodí. Dokonce si myslím, že prospívá. Před vlastním závodem to chce jen roztočit nohy.
Beskyd Tour je hezký a náročný maraton. Trasa vede převážně po kvalitním asfaltu. Na křižovatkách pořadatelé, na těch velkých i policie. Na úseku pod Pustevny jsme měli i vlastní doprovod motorkou, která jela před námi. Protáhla nás Příborem, bylo to bezva. Bufety dobře zásobené s ochotnou obsluhou. Pořadatelům lze jen poděkovat a přát jim i nám cyklistům, aby jim organizační elán vydržel i do budoucna.
Čas: 7:04 h
Umístění:
celkově: 102./133
v kag. D 12./14
Pláž jako stvořená pro odpočinek.
Dva týdny bez kola, co to udělá s formou? To byla otázka, na kterou teď hledám odpověď.
Po Rampušákovi jsem měl nárok na pár dní odpočinku a jakmile zasloužený odpočinek skončil, nastaly přípravy na cestu do Chorvatska k moři. K tomu záležitosti spojené s koncem školního roku a výsledkem je nulový trénink. To byl jeden týden a tím druhým týdnem bez kola byl vlastní pobyt na Makarské riviéře.
Obavy ze ztráty formy byly jasné, na druhé straně jsem si ale dělal naději, že dlouhý odpočinek by mohl být přínosný a nakopnout mě do druhé části sezony. Po dnešním švihu už můžu prozradit, že odpočinek byl moc a moc přínosný.
Prvním tréninkem po návratu bylo jen lehké rozjetí po rovině. Nohy byly odpočaté a byla v nich cítit síla. Z obavy, abych se nezadřel jsem zůstal jen u volného protáčení nohou. Zabrat jsem jim dal až druhý den v kopcích. Převýšení 1100m na 70km je příjemný horský trénink. Dal jsem v kopcích několik intenzivních intervalů, ale opět jsem to nepřeháněl, netušil jsem co to se mnou udělá. Pocity po tréninku jsem měl dobré, optimismus narůstal.
Optimismus vypučel naplno po dnešním švihu. Zkoušel jsem to naplno a šlo to. Nohy táhly do magnetu i po rovině, do kopce i z kopce. Vydržely aniž bych vystřílel všechen prach. Jen doufám, že mi to vydrží až do soboty.
Závěr je následující: řádný odpočinek po řádném tréninku rozhodně neuškodí. Těch čtrnáct dní nicnedělání rozhodně nejsou ztracené dny. Odpočinek mě nakopl fyzicky i psychicky a pokud jediná cena za to bude menší vyladěnost formy na Beskyda, je to přijatelná cena. Věřím, že ve zbytku sezony to zužitkuji.
Rampušák 2015
Dlouhý/krátký nebo dlouhý/dlouhý? Otázku oblečení asi řešil 20.6.2015 ve Štítech nejeden z účastníků cyklomaratonu Rampušák. Předpověď byla všelijaká, slibovala i drobný déšť. Já zvolil dva dresy, jedny dlouhé rukávy a pod dres noviny. Do kapsy vestu. Moje představa byla, že počátečních 7°C panujících ráno ve Štítech, se zvedne na nějakých 14-16°C jak slibovala předpověď. Když ale hned po startu, ještě ve sjezdu do Lanškrouna začaly vzduchem poletovat kapky, velice rychle jsem noviny vyhodil a pokorně oblékl vestu. Nejen že jsem ji do cíle už nesundal, ale ani moc nerozepínal. Letošní Rampušák byl krutý (alespoň pro mne).
Jako vždy přijíždím s dostatečným předstihem, zaregistruji se a chystám se na rozjetí. Získal jsem pocit, že dostatečné rozjetí snižuje pravděpodobnost utavení při postartovním šílenství. Ve Štítech se startuje do kopce a to tepy vyhání dost vysoko. Po dvaceti-třiceti minutách kroužení kolem Štítů se zařadím na start. Jsem jeden z prvních a vybírám si místo u plůtku, který by mi měl usnadnit start. Po chvíli se objevují další a mezi nimi i oranžové dresy. Vyšvihané postavy Kolíkáče a Mlhoše mě ubezpečují, že ani tentokrát je neuvisím. Za Záluží sem přijel i Team Míry Zbuzka. A je tu i kapitán A skupiny Strejda. Startovní prostor se zahustil a v davu je podstatně tepleji.
Dobrý pocit z Mamuta a ze závodu Moravského poháru v Králíkách mi značně zvedl sebevědomí a nepochyboval jsem, že budu bojovat jako lev o přední místa. Dal jsem to najevo i v diskuzi. Teď už jen uvést chvástání do reality.
Moderátor startu začíná odpočítávat vteřiny …, 3, 2, 1, 0 START! Tempo se mi zdá vyšší, ale celkem ho snáším. V závěrečných serpentinách startovního kopce se ale odděluje čelo a já plápolám na konci skupiny. Cestou do Lanškrouna vzniká tak desetičlenná grupa. Sjezd z Laudonu jedu na čele, zdá se mi to bezpečnější. Při vjezdu do Lanškrouna odhazuji noviny a oblékám vestu, dnes to nevypadá na oteplení.
Z Lanškrouna jedem zvlněným terénem k Nepomukům. Snažím se zorganizovat kolotoč, abychom pošetřili síly a neztratili tempo. Nedaří se a je mi vyčítáno, že je to zbytečné úsilí.
Pod Nepomuky začíná stoupání na Hoblovnu, přerušené jen krátkým sjezdem do Vyprachtic. Hned na začátku začínám ztrácet. Není to úplně tak katastrofické, ale je znát, že jsem nejslabší článek. Vidím lehce švihajícího Mlhoše jak mizí v dálce a tiše závidím. Já se soustřeďuji na boj o udržení ve skupině. Celkem se mi to daří, na Hoblovně jsem v kontaktu. Vzniká přibližně čtyř-pětičlenná skupina.
Společně sjíždíme do Jablonného. Začíná mrholit, občas jemný deštík. Teploty pod 10°C, žádné palermo, ale dá se to snést. Při zpětném pohledu myslím, že zde začal pro mě kritický úsek. Trasa vede nahoru – dolu. Žádné velké a zásadní kopce a tak se stále tlačí na pilu, alespoň z mého pohledu. Abych se udržel v dobré skupině zatínám zuby a jedu co to dá. Na začátku stoupání na Luisino údolí mám průměrnou rychlost lehce přes 29km/h a začínám za to krutě platit. Nohy ztuhly a sotva se točí. Všichni mi postupně odjíždí a zůstávám sám. Dost to bolí. Těsně před vrcholem Luisina údolí jsem dojet dosti velkou skupinou, ale ani se nezkouším hákovat. Jsem úplně odvařený, potřebuji si orazit. Na vrcholu jeden ze skupiny zastavuje a jak jej míjím, vidím, že má něco na noze – kliku. Jestli ji ulomil, nebo povolilo spojení, nevím.
Sjíždím do Deštného sám. Sjezd je technický a moc nešlapu, nohy jsou studené, chodidla zmrzlá. V Deštném je 7°C, jsem mokrý, prochladlý kupodivu nejsem. Nohy jsou ale ztuhlé a v následujícím stoupání na Šerlich dostanou pořádně zabrat. Moc mi to nejede. Sotva točím nohama. Pověstné šerlišské mušky zde tentokrát nejsou. Asi jediné plus dnešního dne.
Stoupání na Šerlich jedu 22 minut a přesto jsem se moc nezahřál. Na vrcholu je 8°C, moc se zde nezdržuji. Sním půlku rohlíku, kolečko salámu a hned se spouštím do Orlického Záhoří. Dva soupeře, kteří zde už byli tu nechávám, myslím, že si mě bez problému dojedou. Potřebuji si ve sjezdu trochu odpočinout a nechci se přizpůsobovat cizímu tempu. Šlapu jen tak, abych točil nohama a moc neprochladl. Pod kopcem už vykukuje slunce a já doufám, že mě ohřeje. Zatím je ale dost zubaté.
Téměř až k odbočce na Komáří vrch jedu sám. Kousek před odbočkou mě dojede tříčlenná skupina. Zkusím jí háknout s vědomím, že pod Komářím vrchem je nechám jet. Hned za odbočkou z hlavní silnice mi skupina odjíždí a já se nesnažím viset. Jsem na tom dost mizerně, nohy tuhé, únava veliká. V tomto rozpoložení vydržím až do Mladkova. Občas mě někdo dojede, já mu visím v háku a společně dojedeme dalšího, abych v nejbližším kopci zase odpadal.
Naštěstí se začíná trochu oteplovat. Stoupání na Adama je kruté a bolí. Sjezd si ještě pamatuji z minulého týdne a jde mi to v něm dobře. Na bufetu si dám kousek pomeranče a vyrážím dál. Úsek do Králík a pod Vysoký potok. Mám kliku, dojede mě jeden, který jede příjemné tempo. Rychleji než já, ale zase ne tolik, abych si nemohl v háku odpočinout. Vezu se za ním až do Králik. Mám trochu výčitky, že nestřídám, ale protože on sám stále táhne a nenaznačuje, že by chtěl vystřídat, jen se vezu. Na špici vlezu až za kde potáhnu špici ve sjezdu skoro až pod Vysoký potok.
Odbočka z hlavní a už to začíná. Svého spolubojovníka nechávám jet a snažím se najít si tempo, které mě nebude moc bolet. To ale ve stoupání na Sv.Trojci to moc nejde. Rozbitý asfalt a dost ostrý sklon nedopřejí oddechu. Zůstávám osamocen, parťák z Mladkova je už hodný kus přede mnou. A v ještě větší dálce vidím dalšího samotáře.
Jak začne sklon kopce přitvrzovat, začíná se vzdálenost mezi mnou a soupeři přede mnou zmenšovat. Opět došlo k tomu samému co minulý rok: v závěrečném prudkém kopci nohy zázračně ožily a začaly makat. V jednu chvíli jsme se sjeli všichni tři, když tu zničeho nic, přilítl zezadu nějaký závodník. Jel pěkné tempo a já se rozhodl, že ho zkusím uviset. Musel jsem zabrat, ale šlo to. Nechápal jsem co se děje. Ještě před hodinou jsem byl chcíplina a teď závodím v nejprudším úseku závodu!
Sklon povolil a rozbitý asfalt přešel do nového povrchu. Závodník zvýšil tempo a já v háku za ním. Švihá pěkně, ale já mu stačím. Kousek před vrcholem zjišťuji, že jsme už sami dva. Do sjezdu jdeme společně. Je na něm vidět, že tenhle kopec zná a proto se před něj necpu.
Moravský Karlov a nájezd na hlavní silnici do Štítů. Vzorně spolupracujeme a jedem co to dá. Zpětně mi Polar ukazuje, že jsme měli AVS 37km/h. Škoda, že jsem se zmátořil až na posledních dvacet kilometrů 🙁
Závěrečný kopec, tentokrát jsem se rozhodl nespurtovat, nechtěl jsem porazit spolubojovníka z posledního úseku. Dnes jsem přežíval jen díky několika soupeřům, kteří mě tahali mezi Komářím vrchem a Králíkama. Bez nich bych byl někde hóóódně vzadu.
Cílem projíždíme bok po boku. Ironií osudu jsem ho stejně předjel o 0,1s.
Letošní Rampušák byl pro mě hodně krutý. Přepálené tempo mě utavilo a od Luisina údolí jsem za to krutě platil. Taktika z mého příspěvku v diskuzi se zbortila a zůstal jen boj o přežití. Možná to chce víc odvahy zavčas vystoupit ze skupiny, než se tam zuby-nehty držet.
Po sobotním silničním závodu v Králíkách prohrávám v souboji se skupinou 1:2. Nejde o nějaký oficiální souboj, jen prostě zkouším odjet před cílem ze skupiny a v tomto mém malém, vloženém závodě vyhrát. Poprvé a naposled se mi to podařilo na letošním prvním cyklomaratonu Mamut v Přerově. Na následujících závodech Moravského poharu jsem tak úspěšný už nebyl.
V sobotu 13.6.2015 se po roce vracím na závod Moravského poháru v Králíkách. Vloni díky absenci byť jen náznaku formy, jsem závod zabalil, protože soupeřit se sběrákem se mi nechtělo. Tenkrát mě to tak naštvalo, že na další závod jsem už nejel 🙂
Letos se cítím podstatně lépe. Je to druhá sezona po přestávce, pár kilometrů je už natrénováno a chuť taky nechybí. Trať má 52 km a je na ní „pár“ kopců. Jede se částečně po trase cyklomaratonu Rampušák.
Startuje se v Králíkách na výpadovce směrem na Mladkov. Jde o zvlněný, spíše rovinatý úsek. Od startu se jede ve dvojičkách, jakoby na výlet. Žádné divočení a bláznění jak to znám z maratonů. Jede se spořádaně a důstojně, jak odpovídá věku kategorie „D“ 🙂 To vše platí jen do stoupání před Mladkovém a následným sjezdem. Při nájezdu do dalšího stoupání už v Mladkově všichni zapomínají na důstojnost a věk. Jdou ze sedla a záhy mizí v nedohlednu. Mě zůstala jen ta důstojnost a tuhý nohy.
Nasazuji konstantní tempo a snažím se roztočit nohy. Celkem se to daří a pomalu dojíždím odpadlíky z balíku. Vytváříme pětičlennou skupinu a v tomto složení pokračujeme po zbytek závodu.
Na rovinách a ve sjezdu nemám problémy, trpím v kopcích, ale to je už klasika. A i když trpím, neodpadám. Velká změna oproti dřívějšku. Dalším kopcem je stoupání z Klášterce na Petrovice a Adama. Dost to bolí, ale jsem tam. Ve sjezdu do Mladkova se mi daří ještě s jedním odskočit a získáváme malý náskok. Navrhuji pokračovat a pokusit se o únik. V Lichkově jsme dojeti. Ostatní se mi zdají nějak unavení, a já se naopak cítím při síle. Je to proti větru, třeba jim to vezme chuť. Pokusím se o nástup a odjíždím sám. Neznám poslední kilometry, jen vím, že tam jsou ještě kopce. Třeba to vyjde.
Na odbočce ze státní na Lipku a Heřmanice mám solidní náskok (zdá se mi). Z omylu jsem vyveden v Heřmanicích, kde mě zbytek grupy dojede. Můj hvězdný okamžik skončil. Očekávám, že se propadnu a dojedu na samotku. Nestalo se a držím se ve skupině. Kyslíku je málo, ale jde to.
Na konci Heřmanic je krátká a prudká stojka. V ní získám pár metrů a v následujícím sjezdu jedu první, opět pokus o únik. Myslel jsem, že už je to konec. Mýlil jsem se. Teprve následující kopec je ten poslední.
Začíná pozvolna, ale časem přituhuje. Sklon se zvětšuje a je potřeba stále více síly. Nakonec zůstáváme jen dva, já a Silný Team Uničov. Ten má sílu v názvu, asi to nebude jednoduché. Sotva popadám dech, ale jedeme vedle sebe. Pár stojek a vyjíždíme na horizont, kde by měl být cíl. Neodhadnu vzdálenost a předčasně nastoupím. Prohrávám o dvě vteřiny.
Přes neúspěch s únikem a závěrečným spurtem jsem na výsost spokojen. Trénink přinesl výrazné zlepšení a pokud se mi podaří shodit další kila, bude to „lítat“. Od posledně jsem se zbavil dvou kil a je to znát!
Výsledek: 15. z 22 startujících
Profil sobotního tréninku. Celé to bylo zpestřené větrem proti.
Do Rampušáka ještě zbývají necelé dva týdny. Na základě výsledků testů v CASRI se snažím dohnat zpoždění v tréninku. Až se Rampušák zeptá, co jsem dělal na jaře, budu muset popravdě říci: „Trénoval jsem vytrvalost„. On se jen ušklíbne, protože moc dobře ví, že jen vytrvalost nestačí.
Zamířil jsem v pátek a o víkendu na několik kopců. Žádné velké objemy, jen něco kolem sto kilometrů. Snažil jsem se neflákat a držet tepy v meziprahové oblasti, aby to byly skutečné intenzity. Vzhledem k tropickým vedrům to bylo dosti namáhavé. V neděli mé utrpení dosáhlo vrcholu. Teploty kolem 34°C mi daly zabrat. Nohy už byly taky unavené, ale zvládaly to, jen to horko hodně ubíralo sil. Na čtyři hodiny mi tři bidony nestačily. Chtělo by to hrb jako velbloud.
V nadcházejícím týdnu se ještě potrápím v kopcích a pak už budu ladit formu na gauči.
Užil jsem si těžko na cvičišti, tak doufám, že bude lehko na bojišti.
Křivka zátěžového testu
Sešel se rok s rokem a nadešel čas ověřit si, jak na tom moje tělo (a výkonnost, samozřejmě) je. Návštěva laboratoře CASRI je už takovou mou tradiční tečkou za jarem a proběhal 4.6.2015. Snažím se zde zjistit, svoje výkonové parametry, jestli jsem se náhodou nezlepšil oproti předchozímu roku a v neposlední řadě take určit hodnotu aerobního a anaerobního prahu pro další trénink.
Testy probíhaly tak jako vždy. Nejdříve mě oštípali, aby zjistili, kolik tuku se mi skrývá pod kůži. Bylo ho dost, měl bych tak 4% shodit. Další měření probíhalo na elektronicky na váze a se sondami v rukách. Většina hodnot byla nepříjemně dobře zabydlena v oblasti „vysoké„. Jen hodnoty aktivní svalstvo byly v oblasti „nízké“ 🙁
Stanovení laktátové křivky probíhá na cyklistickém trenažéru, kde mi pravidelně zvyšovali zátěž v tříminutových intervalech. Na konci každého intervalu se odebere trochu krve z ušního lalůčku pro zjištění množství laktátu.
Nějaké změny nastaly. V absolutních hodnotách moc ne. Výkon podávám přibližně stejný. Snížení hmotnosti ale způsobilo, že se zlepšily watty na kilogram mé váhy. Ne, že by to byla nějaká úchvatná čísla, ale každá změna k lepšímu potěší.
Další velkou změnou byly hodnoty mých prahů. Nevím co to způsobilo, ale hodnota AP byla stanovena o pět tepů níže a ANP o tři tepy níže oproti loňsku. Stává se ze mě nízkotepec 🙂
Díky snížení hmotnosti se některé parametry zlepšily a i já cítím, že se mi letos jezdí mnohem lépe. Jednak pocitově a jednak objektivně to je vidět i na průměrných rychlostech při tréninku.
Bylo mi doporučeno, pokračovat ve snižování hmotnosti, alespoň o tři kila. Já bych raději o pět, abych se dostal na hodnoty, které jsem už kdysi měl. Jenže shazování váhy jde čím dál tím hůř.
Zaspal jsem trénink v kopcích. Laktátová křivka ukazuje, že ve vyšších intenzitách to je se mnou špatné. Měl jsem začít hned po jarních objemech, ale byl jsem nějak pohodlný a moc se mi nechtělo se trápit. Tak to musím teď dohánět.
Tak zas za rok nashledanou na testech…
