Tovaryš

Po roce jsem se opět pustil do závodění i jinde, než jen na maratonech. Stejně jako loni jsem se přihlásil do seriálu cyklistických závodů „Moravský pohár Orbea„. Vloni jsem absolvoval pouze závod v Králíkách. Moje výkonnost, kdy jsem byl dojet sběrákem mě tak rozladila, že na další závody jsem v tom roce už zanevřel.

Letos jsem se do „Moraváku“ přihlásil opět a s velkou zvědavostí, ale i s obavami, jsem se postavil na druhý závod  DOMAŠOV CLASSIC-TOUR v Domašově nad Bystřicií Postoupil jsem do další kategorie, ve které se jely tři okruhy po 15-ti kilometrech plus závěrečný kopec.

Startovalo se na návsi v Domašově a hned na začátku byl dlouhý, asi 2 km dlouhý kopec, který byl zároveň po třech okruzích i cílovým. K mému velkému údivu se jel v prvním okruhu velmi volně, vcelku bez problému jsem uvisel hlavní balík. Naplňovalo mě to klamným pocitem, jak jsem na tom dobře 🙂 Následoval zvlněný úsek do Jivové a odtud táhlým stoupáním do  Hraničních Petrovic. Kopec se musel jezdit na „velkou“ a sestával se ze třech stupňů, přičemž ten prostřední byl poněkud výživnější (v druhém kole jsem si to zde dost prásknul). Do Petrovic se už sjíždělo, tam menší hup (opět na „velkou“) a pak sjezd k lesu, kde se zvlněným terénem jelo zpět do Domašova. Okruh byl celkem jetelený i když v tom úvodním dlouhém jsem dost ztrácel.

Jak jsem už napsal, první okruh se jel volně. Ve druhém okruhu už přituhlo a v počátečním kopci se začalo odpadat. Dostal jsem se do asi pětičlenné skupinky, která ale moc nespolupracovala. V kopci z Jívové, v prudší části jsem trochu nastoupil a zkusil odjet. Jeden mě dojel, ale ve sjezdu do Petrovic nestřídal. Podařilo se mi ho utrhnout a druhý okruh jsem dokončil sám v „úniku“ 🙂

V dobře známém úvodním kopci jsem byl skupinou dojet a od té doby jsem se už jen trápil. Okruh jsem s nimi sice dokončil, ale v cílovém kopci jsem totálně zvadl. Za mnou zůstal už jen jeden, který na tom byl ještě hůř než já.

Závod mi  spravil chuť. Sice mi to nijak zvlášť nelétá, ale už taky nejsem beznadějně poslední. Pokud se mi podaří shodit ještě nějaké to kilo, mohlo by být v kopcích lépe 🙂

Délka: 46 km
Čas: 1:26 hod
Pořadí: 18. / 25 celkem

Malá tečka v dálce za mnou se zvětšuje. Ještě před chvílí tam nikdo nebyl. Tak přeci mě sjíždějí. Do spásného stínu lesa mi chybí několik set metrů. Musím šlapat s rozvahou, aby mě nezačala líbat Křečová víla. Před pár kilometry už mě políbila. Konečně jsem v lese, snad se jim ve stínu ztratím a přejde je chuť mě stíhat. Za lesem je zatáčka, spěchám, abych byl už za ní. Ohlížím se, jsou zase o kousek blíž. Poslední pravotočivá zatáčka a cílová rovinka. Od pronásledující smečky se odděluje stíhač. Kašlu na vílu a točím nohama co to dá, cíl se blíží. Projíždím první s náskokem 0,5 vt. Dvacetikilometrové úsilí málem přišlo vniveč.

Tak to byl relativně úspěšný konec 212 km dlouhého silničního maratonu Mamut v Přerově. Začátek byl v 8:30 9.5.2015 na přerovském výstavišti. Další cyklistická sezona začíná. Jarní trénink mi vyšel, uvidíme jaká bude praxe.

Po startu jako vždy se jede stylem brzda/plyn, ale vcelku mě to nechává chladným. Nesnažím se nikam doskakovat, jen si hlídám, abych nechytil díru. Snažím se nebláznit a vycházím mi to až na začátek stoupání na Tesák. Tady se to teprve začíná skutečně dělit a vytváří se výkonnostně podobné skupinky. Vedle mě jede ultramaratonkyně Hana Ebertová, mám příležitost prohodit s ní pár slov o jejím komunikátoru. Vychytaná věcička.

Na Trojáku se sjede celkem slušná skupina, která spolupracuje přes Hadovnu až pod Grapy. Grapy, to je masakr, kde skupina nikomu nijak nepomůže. Každý sám za sebe jede kolmo k vrstevnicím. Jedu bok po boku s Ebertovou až na nájezd na hlavní silnici vedoucí z Hostýna dolů do Bystřice pod Hostýnem. Kromě ní je tady z dlouhé trasy ještě jeden, jinak samá krátká. Vypadá to, že bychom mohli jet společně všichni tři až do Přerova. Pokud jsme dojeli společně až nahoru na Grapy, nebudou mezi námi zásadní výkonnostní rozdíly, které by tomu bránily. Užívám se sjezdu z Hostýna a těším se, jak to bude odsýpat po zbytek trasy, když tu se náhle ozve zlověstné syčení ucházejícího vzduchu. Defekt! V rychlostí téměř 60 km/h nic příjemného. Zastavuji u krajnice a zjišťuji škody. Proseknutý bok pláště. Pouštím se do opravy a smutně sleduji, jak kolem mě všichni projíždí. Díru v plášti jsem vypodložil kouskem duše, nasadil novou duši a otestoval novou pomůcku – bombičku s CO2 na foukání kola. Fungovala bezvadně. Při jejím nákupu jsem netušil, že ji využiji hned při prvním závodě, na který si ji vezmu.

Dál jsme pokračoval většinou sám. Někde kolem Slavkova jsem dojel někoho na elektrickém BMC, se kterým jsem se rozloužil až na rozdělení tratí. Pak už to byla časovka až do cíle. Klasické trápení v houpácích před druhým výjezdem na Tesák mě už ani nepřekvapilo.

Konečně v cíli

Ve stoupání na Lázy mě dojela skupinka, které jsem po pár kilometrech zase odjel, čímž začal můj vložený závod. Jel jsem stále kousek před nimi a čekal jsem, že mě dojedou. To se stalo až na posledním bufetu a když jsem viděl, že odkládají kola na zem, řekl jsem si, že bych jim mohl ujet. Od té chvíle jsem se stále ohlížel a jel maximální tempo. V kopcích zas tak závratné nebylo, ale skupinky za mnou taky nebylo. Naplňovalo mě to nadějí, že bych mohl svůj malý závod vyhrát. Jenže jakmile skončily kopce a najelo se do otevřených rovin, začali se přibližovat a vypadalo to bledě. Navíc mě začaly chytat křeče do vnitřních stran stehen. Před Prosenicemi jsem už začal tušit pronásledovatele za sebou.

Po výjezdu z Prosenic jsem se ohlédl a spatřil za sebou tečku. Malá tečka v dálce za mnou se zvětšuje. Ještě před chvílí tam nikdo nebyl.

Výsledek:

Čas: 8:22 hod
Celkové pořadí: 84. celkem 103
V kat. AM4: 13. celkem 18