Po deseti letech znovu v Klatovech. Tím nadpisem samozřejmě nemám namysli, že bych se já, Král vracel do Klatov, ale že se Král vrátil do mého cyklistického kalendáře. Za to patří velký dík Strejdovi, že mě na Krušnotonu víceméně přemluvil. I když jsem si vzal čas na rozmyšlenou, v duchu už jsem byl rozhodnut.
Vlivem různých okolností došlo k desetileté absenci na klatovské startovní čáře jednoho z nejhezčích cyklomaratonů. Naposledy jsem stál na startu v Klatovech 29. 8. 2009!
Takže jak to začalo:
Na Krušnotonu, i přes ty kopce, se mi jelo dobře. Stojky jsem samozřejmě nedával, ale závěr ukázal, že síly ještě zbyly a že jsem nějakou vytrvalost natrénoval. K-ton měl být závěr sezony, ale Strejda mě nahlodal, ať přijedu do Klatov na Krále Šumavy. Moc se mi nechtělo, ale v týdnu po Krušnotonu jsem cítil, že na tom jsem celkem dobře a tak mě napadlo, proč to neotestovat na Šumavě? Mail dal mail a já byl přihlášen na Krále. Díky Strejdovi a Koníkovi jsem měl zajištěné luxusní ubytování. Už jen zbývalo přijet včas do Klatov.
Přijezd se podařil a v pátek 23. 8. 2019 jsem vystoupil na nádraží v Klatovech. Našel jsem ubytování, Strejda mě zaprezentoval a stačilo vyrazit na večeři. Ve vlaku mi vyhládlo, takže jsem u počáteční pizzy proscitto nezůstal a připojil k ní špagety s „olivačem“, česnekem a parmazánem. To hlad zahnalo dostatečně.
Budíček v 6:00, posnídat, popřemýšlet co na sebe a vzhůru na start u technických služeb. Hned po příjezdu jsme uvítáni moderátorem jako „tradiční účastníci“ z klubu Vinohradské šlapky. Já se trochu stydím, deset ročníků jsem vynechal, to moc tradiční účast není.
Pár minut před osmou hodinou zazní úvodní tóny písně The Crown and the Ring, to je dostatečně tradiční. Po závěrečných tónech je odstartováno. Místo Highway to Hell je tu Smetanova Vltava. Že by se Král Šumavy změnil v pohodové zurčení potůčku, který se mění v řeku? Uvidíme, proud se dává do pohybu.
Prvních pár kilometrů, do Běšin, je po cyklostezce. Pro takový balík, dost nepříjemná cesta. Úzké, některé ostré zatáčky, občas zúžení. Jen to potvrzuje, cyklostezky nejsou pro závody vhodné. Bohužel, pořadatelé z ouřadů víc nevydupali.
Nohy odpočaté, jede se dobře. V jednu chvíli zahlédnu Dreamra, jak stojí u krajnice, asi řeší defekt. Já si snad smůlu už vybral v Krušných horách. Domluvili jsme se se Strejdou, že pojedeme spolu. Po počátečních sprintech a cukatůrách se sjedeme a vytváříme skupinu. Je tu také CK Záluží, tým Mirka Zbuzka.
Na tomto místě bych ukončil systematický report a zaznamenal jen pár postřehů.
Hlavňovice – K prvnímu měřenému úseku (MÚ) pohoda. Zašívám se a šetřím síly. První MÚ začíná za nějakým přejezdem. Kopec jezdivý, pak nějaký sjezd a na křižovatce doprava. Tady to poznávám. Přibližně vím co mě čeká. Jedu si svoje tempo a všichni mě předjíždí. Cítím se ale dobře. Nevím kde je konec, takže na konci MÚ ani nezrychluji. Tak to bude na všech úsecích. Jedině na Šimanovu přibližně vím, kde je konec. Tam pro změnu nejsem schopen zrychlovat.
Šimanov – těžký kopec, pár ostrých stojek, ale ty jdou přežít jízdou ze sedla. Trochu se obávám závěrečného úseku, který je nepříjemný. Hekám, funím, ale jsem nahoře. Celkem to jde, asi je to tím, že ty prudké úseky nejsou tak dlouhé jako na K-tonu. Nahoře nemůžu popadnout dech
Javorník – dlouhý, jezdivý kopec, ale ne pro mě. Nějak mi to nejde. Koukám na Strejdu, jak mu to hezky jede. Já si nemůžu najít své tempo a trápím se. Začínají na mě jít černé myšlenky, že se vrací Mamut, kde mi to fakt nesedlo.
Sjezd do Kašperských hor a do Rejštejna a pak stoupání na Zhůří. Opět nic moc, ale Strejdu mám tak nějak na dohled. Měl to být měřený úsek, ale tři občané s trvalým pobytem v Praze podali odvolání proti umístění měřeného úseku na Šumavě. Takže oficiálně nic. Neoficiálně jsem to jel 47:32 min.
Projíždíme Horskou Kvildou. Připadám si, jako bych vjel omylem do nějaké luxusní rezidenční čtvrti. Majitelé s trvalým bydlištěm mimo Šumavu? 🙂 Pak projíždíme Kvildou, tady nějak přelidněno.
Sjezd do Modravy je trochu výživnější na zážitky. Předjedou nás tři auta a pak se před námi placatí. Jedou kolem 50 km/h a v zatáčkách brzdí. Dost mě to znervozňuje. Když ani na rovném přehledném úseku nezrychlí, jdu před ně a až do Modravy je nevidím. Sjezd jsem tak mohl pěkně užít.
Z Modravy na Srní krásný šlapavý sjezd. Zjišťuji, že mi to jede a mohu bez problému tahat. Paráda! Bufet na Srní tradičně před hasičárnou. „Prosím plnou.“ 🙂
Kousek po Prášilských kostkách, ale ne po těch dlouhých, a pak Hartmanice, kde začíná poslední MÚ. Ve sjezdu se odbočuje doleva a hned začíná měření. Vzpomínám, jak jsem se v tomhle místě, před mnoha a mnoha lety, když se tenhle kopec jel nahoru, válel v křečích po asfaltu, protože jsem nemohl jet v sedle ani ze sedla. A když jsem zastavil a postavil se na zem, nohy mě neudržely.
Dnes to nehrozí. Začíná poslední MÚ, asfalt nic moc. Za jednou zatáčkou vidím stát Strejdu u krajnice. Defekt? Odřený a zablácený pravý bok říkají něco jiného. A ten defekt se k tomu přidal taky. Strejda rychle provede výměnu duše. Snažím se pomoci svojí bombičkou, ale od Krušnotonu už nemá takový tlak, takže je třeba doplnit bary na požadovanou hodnotu pumpičkou. Zastaví se u nás pořadatelské auto, ale zvládáme to bez jeho pomoci.
Poslední MÚ je za námi a přichází odměna. Krásný dlouhý šlapavý sjezd, víceméně až do Klatov. Jsem překvapen, kolik mi ještě zůstalo sil, tak si to na špici užívám. Ve větších sjezdech před padesát, menších kolem čtyřicítky, na rovinách pět a třicet. Prostě cyklistický oragasmus!
Cestou sbíráme nějaké korálky a vytvářím solidní skupinu. Na horizontech se občas potrháme, ale do Klatov přijíždíme společně. Cílová brána je zde!
Pro mě začíná druhý závod. Za 70 min mi jede vlak. Chvíli pokecáme s Kaprem, společné foto skupiny A. Rychle zhltnout chutný guláš a zpět na hotel. Sprcha, balení, rychlé rozloučení se všemi znovu do sedla, s batohem.
Na nádraží jsem včas abych se dozvěděl, že vlak bude mít cca 10 min zpoždění. Pak ještě dva přestupy a kolem 24:00 uléhám doma do postele.
188 km na kole a 345 km vlakem. No nebyl to parádní den!? 🙂