28. 6. 2025 Bílá, Beskydy
Neděle ráno. Sedám do auta a odjíždím směr Ostravice F-M OL MT. Vyjíždím z Bílé, kde jsem se o den dříve pokoušel o svůj maratonský návrat. Moc se mi nevydařil, vzdal jsem to a stočil to na krátkou.
Začalo to v pátek.
Vyjímečně jsem do Bílé přijel první a v pohodě jsem stihl týmové rozjetí. Turzovka – Kelčovské sedlo. Jelo se dobře, divočáci nedivočili a já si blahem chrochtal v háku. Na Kelčovské sedlo jsem se v klidu prošel a dál v poklidu sjel do Bílé. Na sobotu jsem pohlížel optimisticky.
Sobota
Před vrcholem nás dojede skupina, se kterou sjedeme do Turzovky. Jsou v ní i dvě holky, ale jedne nechytá hák ve sjezdu a ztráci se nám. Ve skupině byla nějaká “lokomotiva” a ta nás táhla jak do Turzovky, tak i z Turzovky až pod Kelčovské sedlo.
Skupina z Turzovky byla fajn. Foukal vítr a jízda v háku by šetřila síly, možná. Borec ale nasadil takové tempo, že jsem musel dost makat. Nevím, jestli jsem si tak nezadělal na problémy. Přes Kelčovské sedlo jsme už jeli svým tempem, podobně jako v pátek při rozjížďce. V kritickém místě jsem se trochu prošel. Nechtěl jsem si “strhnout závit”.
Krásný sjezd skrze biskupské lesy, Bílou až k přehradě, kde začíná další stoupání. Strejda jede rovnoměrné tempo a já si to užívám a snažím se šetřit.
Odbočujeme k přehradě. Jede se okolo, nahoru a dolu. Na vrcholu prvního stoupání je bufet. Strejda je tam chvíli přede mnou a odjíždí. Nemá cenu, aby na mě čekal, tady hák moc nepomůže. Jede si své a já taky, to mi vyhovuje. Počká na mě před závěrečným sjezdem na hlavní silnice směr Ostravice a Smrček.
Odbočka na Smrček je stejná, ale pak je tam drobná změna. Stržený most se objíždí nějakými stojkami, které mě trochu zaskočily. Smrček bolí tak, jako tak. Moc mi to nejede, ale jedu, na hodně dlouhé gumě.
Ze Smrčku už s obavami vyhlížím golfové hřiště a Trojanovice, kde začínají Pustevny, přesnějí stoupání na Pustevny. Úsek do Trojanovic nemám rád. Pořád nahoru, dolů, žádné rovnoměrné tempo, nic pro mě.
Trojanovice a začátek stoupání na Pustevny. Jedu na hraně, není žádná rezerva. Dojede mě holčina, které jsme ujeli ve sjezdu do Turzovky. Prohodíme pár slov, ale moc se nezdržuje a valí dál. Já se tak nějak vysápu na vrchol s bufetem. Bufet už zavírá, ale občerstvení ještě stihnu. Strejda mi oznamuje, že z rodiných důvodů musí stočit na krátkou. Já jsem odhodlán, že to dojedu. Strejda odjíždí a já rychle futruji poslední zbytky z bufetu. Strejdu dojedu kousek před křižovatkou na Bumbálku. Jedu za ním a mám co dělat, abych ho uvisel. Nohy jsou prázdné a už není z čeho brát. Silnice se pomalu zvedá. Ve mě uzrává rozhodnutí zabalit to. Přede mnou je ještě Bumbálka, Kasarna a znovu Bumbalka. Tři kopce a prázdné, odvařené nohy. To nemá cenu. Oznamuji rozhodnutí Strejdovi a zuby nechty se držím v jeho háku.
Jsme pod Bumbálkou a otáčíme do Bílé. V cíli už jsou kluci z dlouhé, vysmátí.
Letos mi to nevyšlo. Musím se zamyslet proč a co dál. Když potrénuji, tak snad příští rok.
Prostě víc žít, protože Když šlapu, tak žiju (i když pomalu).