10.ročník
Teplice 10.8.2019
Desátý ročník nového cyklomaratonu. Je to nejmladší člen cyklomaratonské rodiny, ale jak to u těch nejmladších bývá, je dost průbojný, skoro bych řekl agresivní. Zatímco tradiční kmet, který zahajuje na jaře maratonskou sezonu se pořádá s menší okázalostí a za cca 500,-Kč, pompézní maratonský benjamínek stojí více jak 2x tolik. V případě 250km trasy 1200,-Kč. Je pravda, že je o třicet km delší, ale stejně ten rozdíl v ceně….
Předehra
Předehra pravidelně začíná v pátek před Krušnotonem. Cesta do Teplic vlakem vyžaduje pečlivé plánování. Tři přestupy musí proběhnout mezi vlaky, které umožňují přepravu kol. Není problém vystoupit z vlaku s přepravou kol, ale je problém nastoupit do vlaku, který přepravu kol nemá. Pomocí internetové aplikace ČD jsem tento problém řešil s téměř čtrnáctidenním předstihem. A řešil se mi velmi obtížně. Zadáním počáteční stanice a cílové stanice, jsem sice zadal trasu a server mi našel spojení, ale s upozorněním, že v některém vlaku není místo na kolo. Nakonec jsem musel jít spoj po spoji celou přepravu si sestavit sám, včetně zpáteční cesty. Na zpáteční cestě jsem udělal jednu chybku: přepravu kola jsem si objednal jen z Teplic do České Třebové, poslední úsek už jsem neměl. Po vcelku příjemné diskuzi s paní průvodčí jsem poznal svůj omyl a vyvodil poučení: Přepravu kola si zaplatit zvlášť z počáteční stanice do cílové a jednotlivé spoje si hledat zvlášť.
Jo, a cestou z Prahy do Ústí n.L. jsme měli zpoždění a ujel mi vlak. Naštěstí za pár minut jel další a já konečně vystoupil v Teplicích.
Zaprezentoval jsem sebe i Strejdu a vyrazil do hotelu „Almond„, který se stal mojí tradiční základnout pro účast na Krušnotonu. Letos už po páté, ale účast na Krušnotonu je to šestá. První účast byla na trase 180km, takové oťukávání. Tehdá se to obešlo bez přespání, jel jsem se Strejdou a s Hrabošem v sobotu ráno z Prahy. V podvečer přijíždí spolubydlící a spolubojovník Strejda. Vyrazíme na večeři, dáváme nějaké gnoci či co a k tomu jedno pivko. Pak už jen zbývá probrat počasí, nachystat stroje a odebrat se do říše snů.
Den D
Hlavní otázka rána: jak bude a co na sebe? Zima by být neměla, ale asi bude vlhko. Po pekelných mukách rozhodování dávám do kapsy vestu, abych ji nevytáhl ani v dešti. Celého K-tona jsem objel v krátké-krátké. Na startu se potkáváme s Lukem, který bude tvořit přídavné spalování naší skupiny. Strejda tvoří řídící jednotku a stabilizační diesel. Já jsem ten raketový motor, který po startu pár vteřin jede na 100% výkonu, aby byl záhy odhozen a shořel v atmosféře. Už předem musím pochválit a poděkovat Lukovi a Strejdovi, že mě nejen nenechali pohořet, ale ani mě neodhodili do příkopu, i když jsem je k tomu vybízel. Když shoříte, je to fakt na prd. Takže je odstartováno. Jede se cukatůra, ale kašlu na to. Hlídám si Strejdu, abychom se nemuseli hledat a čekám až vyjedeme z Teplic. Konec města je na kopci, ve kterém se to trhá a dělí. Na vrcholu jsem tak nějak pohromadě. Teď jde o zabudování do nějaké rozumné skupiny a vydržet v ní až pod Neznabohy, kde začíná první stojka.
Plán se nám daří. Velká skupina, víceméně stabilní tempo, jedeme zadara. Mám obavy ze stoupání na Fibich. Je to takový táhlý a v předchozích letech jsem tady odpadal. Letos je to lepší, jede se lidský a v celku stíhám. U krajnice vidím spolubojovníka (jméno jsem zapomněl) z přechozích maratonů z týmu „Potocký“. Má defekt. Ve sjezdu pod Neznabohy jdu na čelo. TV kamery tady sice nejsou, ale když už mi to samo jede, proč né. Aspoň někde se nadváha uplatní 🙂
Neznabohy První z dnešních stojek. To jsou kopce nad 6-7%, kde mi to prostě nejede. Převod 34/29 moc nepomáhá. Celý den přemýšlím proč? Možná je to spíš v hlavě než v nohách. Mám stach jít až na hranu, abych pak někde nevytuhnul. Jenže takto asi žádný čas nezajedu. Nebudu jednotlivé kopce popisovat. Je to vše stejné: nejlehčí převod, kadence někde kolem 50-60 a čekání až kopec skončí.
Někde ve třetím čtvrtém kopci mě chytají křeče do levého stehna. To asi z té silové jízdy. V této souvislosti musím pochválit kapsle od Nutrendu. Při každých příznacích beru dvě kapsle a úleva se celkem rychle dostavuje. Nevím jestli je to taková kvalita nebo placebo efekt.
Sněžník
Nakléřov
Krupka
Začátek v Krupce jako vždy bolí, ale pocitově je to lepší než vloni.
Hrob
Hned po nájezdu do kopce mám defekt. Je to ale něco malého, chvíli před tím, než jsem to sám zjistil se mě spolujezdec ptá, jestli nemám defekt, protože se mu zdá, že mám měkké zadní kolo. Vyměnil jsem duši, nafoukal bombičkou. Výměna duše trvala dvanáct minut. Na bufetu na Klínech jsem požádal obsluhu servisu o velkou pumpu. Marně, pumpu mi nepůjčil, ale přiskočil, zeptal se kolik a nafoukal. Já jen čuměl, pit stop jak ve Formuli 1 a ani jsem nemusel slést z kola.
Dlouhá Louka
Najíždím opatrně a se strachem. Závěr pod a kolem kostela je ostrý. Opět křeče, ale vyjedu to celkem ve zdraví a vrcholu můžu pokračovat.
Druhý okruh kolem Flájí býval vždy kritický, dne se mi jede stejně jako první. Ne že bych perlil, ale alespoň nejedu jak na popravu.
Závěr
Druhý sjezd do Litvínova a pak z Lomu už pryč. Pořadatelé zde udělali změnu a ženou nás někam jinam. Víceméně rovina, na čele se usazuje Luke a ukazuje nám, jakou má výkonnost. Naše rychlost se ustaluje někde kolem 40km/h. Z mokré silnice mi do obličeje lítá voda a písek, ale držím si hák na 30-50cm a neuhýbám z něho. Je to zadarmo a je to páráda, cyklistický orgasmus! Jsme někde kolem 190km a jedem čtřicítkou. Luke v sobě objevil zabijácký instinkt. Vidí před sebou korálky a požírá je jeden za druhým. Drobný problém pro mě nastává v okamžiku „pozření“ korálku, kdy ho Luke předjede a zařadí zpět na krajnici před korálek. Jemu udělá hák, a mě vyvětrá. Naštěstí je to jen na chvíli a za okamžik už zase s chutí polykám vše, co od Lukova zadního kola stříká. Naše spanilá jízda končí v okamžiku dojetí dosti velké skupiny, která vypadá, že by nám mohl umožnit odpočinek. Vpředu tahají nějací třístovkaři, ostatní se vezou. Luke odvedl skvělou práci a na tuhle stíhačku budu dlouho vzpomínat.
Já si krásně odpočinul a Luke ukázal co v něm je. Až bude jezdit se skupinou B, budu moci říkat „Jo, tomu jsem jel v háku!“, tak jako dnes říkám, „Jó, to bylo ještě tehdy, kdy jsem jezdil s Kolikáčem až do cíle„.
Nás čeká ještě pár kopců, jsou sice dlouhé, ale sklon je pod 6% a mě se jedou docela dobře. Nohy si orazily a já si to konečně začínám užívat. Přijíždíme do Kostolomlat a jedeme proti směru staré trasy. Předloni jsme tudy sjížděli, teď jedeme nahoru. Nadávám jako dlaždič, už nechci kopce, ale normální pohodový dojezd. Poopravuji si svůj názor o užívání si.
Poslední bufet. Strejda nezastavuje, my s Lukem stavíme. Pár palačinek, něco pití a trochu pohody. Vejdeme se pod dvě minuty. S Lukem pokračujeme za Strejdou. Před námi je poslední dlouhý kopec. Myslím, že měl skolon kolem 4-5% a to je pro moje nohy balzám. Jedu kadenčně a celkem bez obtíží visím za Lukem. Škoda, že to takhle nebylo celý den.
Strejdu vidíme před sebou, ale dojedeme ho až ve sjezdu, spravuje spadlý řetěz. Pak už jedeme z kopce, já chrochtám blahem. Ještě malý kopeček, a pak už do cíle. Dojíždíme srovnaní a spokojení. Alespoň já. Čas máme hrubo přes 11 hodin, ale dost si vzal můj defekt a poflakování na bufetech, obzvlášť ten druhý na Klínech. Bez toho by to ale nešlo.