24.5.2025 Prosenice u Přerova
Loňského Mamuta jsem si protrpěl. Málo kilometrů, málo tréninků, hodně tuku a kilogramů kolem pasu (a nejen tam). Co s tím? To jsem řešil po zbytek roku 2024.
Řešení se objevilo na podzim 2024 v podobě nového Gianta TCR. Ne že bych byl rychlejší nebo lehčí, ale dostal jsem chuť zase jezdit. Na podzim jsem toho moc nezachránil, ale zlepšila se nálada. Přidal jsem pár km v zimě a na jaře vyplnil přihlášku do Prosenic na Mamuta 2025.
Tolik kilometrů jako v dřívějších dobách jsem nenajel, ale bylo to rozhodně více než 2000 km, které jsem měl vloni. A hlavně, najel jsem pár delších švihů v kopcích. Jak jsem zjistil dodatečně, ne dost.
Přijíždím s předstihem, abych měl kde zaparkovat a vyzvednou číslo. Hned na parkovišti potkávám Miru, s kterým jsem kdysi jel nebožtíka Rampušáka. Měl auto hned vedle mě. Z druhé strany stál zase šťastný majitel stejného bicyklu jako já, bylo o čem kecat.
Potkávám Kolikáče, Kapra, VT. Aspoň tady na parkovišti, na trase už asi ne 🙂 Hledal jsem Strejdu, ale minuli jsme se. Snad příště.
Na startu si „zkušeně“ stoupám dozadu. Nemá cenu se nějkam cpát, stejně mě všichni „šmiknou“ v prvním kopečku. Vedle mě Šany, se kterým jsem kousek jel vloni.
Start je odložený o 10 min kvůli opozdilcům na prezentaci. Někde se stala chyba.
Na start vyrážíme v 9:10 a hned první problém: nemůžu nakopnout levou tretru 🙁 Valí se do Pavlovic pod třídící kopec. Skupinky se přelévají, někdo odjíždí, někdo přijíždí. Snažím se moc neblbnout, ale nějak se mi to nedaří.
Přijíždíme pod Slavkov, první velký kopec. V mých maratonských počátcích se jezdil, ale pak na dlouho vypadl z trasy Mamuta. Při výročí se vrátil, bohužel moje forma ne. Jedu si svoje, s funěním, pokud možno lehkým převodem, jednočíselnou rychlostí (občas). Kolem mě to sviští a já závidím. Nicméně i funící uvidím Radary a najíždím na hlavní, směr Potštát. Hodila by se skupina. Určitě bychom jeli rychleji a s menší námahou. Sjezd je to ale krásný. V údolí z Potštátu trochu klepu kosu, i když držím tempo.
Je to pořád nahoru dolu, nic velkého, ale bere mi to sílu. Dojíždí mě čelo krátké a pak další skupiny. Za některými se vyvezu, ale jen na rovině a aby to moc nebolelo. Někde v těchto úsecích se dáváme dohromady se Standou, ale dlouho to nevydrží. Musím ho nechat jet, já už nemůžu jít přes hranu. Intenzity mi nesvědčí.
Vyhlížím Foncky, nevím už po kolikáté. Promotám se Rajnochovicemi a odevzdaně pokračuji magnetem až do míst, kde už to tak sjízdné není. Břicho mám nafoukle z gelů a ionťáků. Zastavím si u studánky a obsah jednoho bidonu nahradím čistou vodou. Trpíce pokračuji k vrcholu a cítím úlevu po jeho dosažení. Bufet na Tesáku mi doplní zásoby. A další sjezd na samotku až do Držkové.
Tady pro mě začíná neznámý úsek. Je vynechána Hadovna a do Rusavy se přijíždí lesní asfaltkou z Držkové. Ještě jsem tudy nejel. Prý to je trasa z prvních ročníků Mamuta, nevím.
Trochu mě to zaskočilo, ale stoupání jsem dal a na vrcholu jsme dva: já a dřevorubec s traktorem. Do Rusavy pod Grapy opět sám. Prdel mám ztaženou a čekám co bude. Zatím jsem všechny kopce jakž takž dal. Za školou to začíná. Rozhodl jsem se nic nehrotit, přes max TF nejdu. Aplikuji „indiánský běh“ a asi 2x-3x si takto ulevím. Grapy vyfuním a sjezd do Bystřice.
Myslel jsem si, že už mám posekáno, ale zase tu jsou ty bezejmenné brdky. Snažím se neblbnout a prostě tam hodím kašpárka a jedu. Na křižovatce mezi Kladníky a Hlinskem vidím červené auto divně parkovat: čumák v příkopu, zadek na silnici. Jako by se řidič nemohl rozhodnout, kam chce jet. Z auta vystupují rozesmátí mlaďoši, okolo jsou už nějací lidé. Tady nejsem nic platný.
Lehce přiložím pod kotel, měl bych to už vydržet. Vidina cíle mě žene. Konečně, poslední zatočení a jsem v bráně. Sice poslední, ale naprosto spokojený 🙂
Oproti loňsku výrazný posun – k lepšímu. V kopcích mi to nejde, ale vyjel jsem je. Intenzity mi moc nesvědčí, ale zkusím na tom trochu zapracovat, i když moc velký prostor už nemám.
Čas: 7:10 h
Umístění: 145.