29.8.2020 Bílá
Rok 2020 bude mít asi každý spojený s koronavirem a někdo i s karanténou. V březnu zavřeli školy a následně se začaly rušit i cyklistické závody. Mě do toho přišly i osobní starosti a i když jsem v květnu najel hezkých 1200 km, nebylo to k ničemu. S vyjímkou května jsem skoro nejezdil. Zrušené maratony, nebo náhradní termíny, mi nějak vzaly motivaci. Rozhodl jsem se letošní sezonu odpískat.
Nicméně, v náhradním termínu se jel Mamut a i když jsem dopředu věděl, že nepojedu, v den startu mi to přišlo líto. Náladu jsem si mohl spravit v Beskydech. V hlavě mi začal vrtat červík pochybností, jestli neodpískat to odpískání sezony. Beskyd je “krátký” maraton (ale těžký). Kopců moc najeto nemám a už to asi nedoženu. Rozhodl jsem se, že to risknu. Spoléhal jsem na Igorova ochranná křídla (a hlavně na jeho hák).
Ubytování v Bílé, kousek od startu. Příjezd v pátek 28.8. v podvečer a hned na švih s Igorem a Vítkem, abychom se rozjeli. Igor se s tím moc nepáral a vzali jsme to rovnou na Turzovku a Kelčovské sedlo. Brblal jsem jako špaček, že budu odvařenej ještě dřív, než se dostanu na start Beskyda. Mýlil jsem se. Při zpětném pohledu to rozjetí nemělo chybu, nohy druhý den byly ve formě vyladěné na 100% (že mých 100% je na úrovni Igorových 50% je věc jiná).
Takže rozjetí je za námi a před námi večeře. Zamluvený stůl na 19 hod a kolem něho samý pomeranč! To jsem už dlouho nezažil! Dvě pivka a bulgur s pikantním masem tvoří základ přípravy na sobotní štrapáci. Usínám s příjemným pocitem v žaludku.
Sobotní start je v 9:30. Poklidné ráno umožňuje vychutnat snídani. Igorův výborný čaj doplňuje moje vločky s kuskusem. Další kámen do základu pro dnešek.
Krátké rozjetí a jdeme na start. S Igorem jsme vzadu. Hned po startu je kopec na Bílý Kříž, takže nemá cenu se honit. Tady se to hned vyselektuje. Jede se mi dobře, vyhýbám se tomu, abych šel přes hranu.
Další stoupání na Konečnou a sjezd do Turzovky. Vytvoří se skupina, se kterou jedeme až do Kelčova. Jakmile odbočíme z hlavní, vystupujeme si a jedem volně. Včera jsme si Kelčovské sedlo projeli a taktiku jsme si vyzkoušeli. Skupina nám trochu odjíždí, ale v sedle jsme už plus mínus pohromadě.
Sjezd přes Bílou k přehradě Šance táhne Igor. Je to šlapavé a jede se. Kolem přehrady s rozumem, sice pomalu, ale pořád to jde.
Ostravice a Smrček. Stoupání dává zabrat. Naše trasa se křižuje s B7, je to pěší/běžecký závod snad na 100km, kde Šlapky mají také svá želíska v ohni: Barbánek a Kocour.
Sjezd ze Smrčku je okořeněný průjezdem občerstvovačky B7, kde se taktak vyhneme s autem. Je to fakt úzké!
Kolem golfu a do Trojanovic to nemám rád. Pořád nahoru a dolů. Igor drží rozumné tempo a i když mě to moc nebaví, přežiji.
Je tady Raztoka a začátek stoupání na Pustevny. Každý si jedeme své tempo. Igor se mi pomalinku vzdaluje, ale mám ho pořád na dohled. Stoupání bere síly, ale nějak se srovnávám, nacházím si rozumný rytmus a bez nějaké krize dojíždím na Pustevny a na bufet. Igor už čeká. Dávám si guaranu, nějaké ovoce, hodně pití. Dojíždí ženská, která jede dlouhou. Pořád se kolem nás motá, jednou před námi, jednou za námi. Igor jí nabízí, ať jede s námi. Výkonnostně by k nám sedla a ušetřila by síly. Neslaná, nemastná odpověď. Odjíždíme a až do cíle ji už neuvidíme.
Sjezd z Pusteven si užívám. Má hmotnostní převaha se konečně uplatní. Rychlost stále kolem 65-70km/h, krásné zatáčky, prostě paráda.
Cestou pod Solaň přemýšlím, jak se mi pojede nahoru. Zde jsem vždy míval krize. Únava z Pusteven ještě neodezněla a snaha udržet se v nějaké skupině mi moc sil také nedala. Muka na Soláni tak byla logická. S Igorem je to jiné. Umí nasadit přijatelné tempo. I Soláň dávám bez krize.
Přesun pod Kasárna. Máme spolujezdce a fouká do zad. Trochu úleva. Pod Kasárnami obavy, protože mám v levém stehně divné pocity, zárodky křečí. Kopec už bolí a křeče jsou na obzoru. Téměř celý kopec vydržím, teprve pod snad poslední levotočivou zatáčkou, kde sklon už trochu polevuje, musím zastavit, abych křeče trochu rozehnal a ulevil nohám. Podaří se, a přes šotolinu a makadam se dostanu ke kostkám a konečně na bufet. Nemůžu popadnout dech. Něco pojím, vypiju a jedem dál. Kvůli křečím musím opatrně. Začíná sjezd a křeče konečně ustoupily. Jsem rád, ještě nás čeká Bumbálka. Ve sjezdu nám přes cestu přeběhla liška, tak 30m přede mnou. Kdybys si to lépe načasovala,mohla mít moji přilbu jako trofej v doupěti 🙂
Nájezd na hlavní míříme k hranicím a Bumbálce. Poslední kopec. Není těžký, je jezdivý. Je ale poslední a po Kasárnách, tak trochu potrápí. Rovnoměrné tempo je to nejlepší, co můžeme udělat. Konečně vrchol. Do Bílé dojedem i setrvačností.
Odbočka z hlavní a šlapavý sjezd do Bílé. Abych alespoň symbolicky přispěl, snažím se táhnout a držet rychlost nad 40km/h. Jak se sjezd rovná, jde to hůř. Pak to vezme Igor a dotáhne nás až do cíle.
V cíli euforie. Přežil jsem Beskyda. Unavený, ale nohy vydržely.
Další euforie nastává večer na tiskovce ve společenské místnosti. Degustace sýrů s domácím chlebem a zasvěcený výklad o jejich výrobě opět v podání Igora. Výrobce sýra, chleba, maratonec – renesanční člověk.
Kolem stolu s vybranými pochoutkami je skvělá společnost. Kecá se o dnešním maratonu i o těch minulých. Je zde i Barbánek i Kocour, kteří zvládli B7. Možná chtěli na romantickou procházku do prostoru startu a cíle Beskyda, ale bohatě prostřený stůl je přesvědčil, aby nikam nechodili 🙂
Beskydy byl oranžové.