V posledních několika letech jsem si protrpěl své oblíbené cyklistické maratony. Abych byl přesný, protrpěl jsem je všechny, ale ty, o kterých mluvím jsou specifické. Nastoupil jsem do nich s vědomím, že nemám najeto. Ve své pýše jsem si myslel, že je přeperu vůlí. Nepřepral.
Aby se to už neopakovalo, začal jsem trénovat. Vloni (2025) bylo celkem dost kilometrů, ale krátké trasy. Jen několik s délkou přes 100km. Nějak jsem si neuvědomil, že maratony jsou hlavně o délce. Po dvaceti letech na maratonech mi tohle uniklo 🙁
Letošní kilometry narůstají. Jako jeden z vrcholů přípravy jsem si dal cestu na Dlouhé stráně. Ikonický kopec v Jeseníkách. Tam a zpět to pro mě znamená cca 160km. To je už solidní příprava.
Vyrážím po desáté dopoledne. Ráno je ještě zima a nechci mrznout. Předpověď je slunečno a kolem +15°C, vítr. Dlouhé, dlouhé to jistí. Zpočátku cítím chlad, hlavně ve sjezdech. Ještě v Třebářově přemýšlím, jestli jsem neměl přidat vrstvu. Neměl, zbytek dne už mi bylo jen teplo.
Volně dojedu do Hoštejna a přes Hněvko do Zábřeha. Zvažoval jsem cyklostezku, ale chtěl jsem vyzkoušet nohy ve stoupání z Hněvkova. Dobré, daly to a mohlo by to vyjít. Ze Zábřeha směr Lesnice dojíždím nějakého maníka směřujícího do Uničova. Chvíli pokecáme a zchovám se za něho. Než se rozkoukám, BUM, BÁC! Borec mě navede do díry, před kterou sám udělá myšku. Neví asi nic o ukazování děr 🙁 Předek i zadek proražený. Mám za sebou 30km a obě rezervní duše jsou pryč. Zbávajících 130km bez rezervy. Snad to vyjde.
Do Šumperka jedu po bočních silnicích, kde je klid a pohoda. Vítr je příznivý. Přímo do Šumperka nedojedu, jen „líznu“ okraj a mířím do Vikýřovic. Rapotín, Velké Losiny, Loučná nad Desnou. Silnice se mírně zvedá, ale vítr je příznivý. Šetřím nohy.
V Loučné začíná stará Uhlířská cesta, která končí u větrníků. Téměř 9km stoupání. Zpočátku 4%-6%. To celkem jde. Ještě jsem odpočatý a sklon není náročný. Od křižovatky Pod Vlčím sedlem se vše mění. Začíná sklon 9% a pod něj už to nejde. Dost často je 10% – 12%. Z kraje to ještě jde, ale když to trvá několik kilometrů, už bolí nohy. Síly docházejí. Podjíždím lanovku a vpravo, na horním konci sjezdovky vidím rozhlednu. Blížím se k vrcholu. Na sjezdovkách, které křižuji, jsou dost velké zbytky sněhu. Nedá mi to, abych nezastavil a neudělal pár fotek. Slunce, sníh a silnička – docela kýčovité.
Mýjím horní konec lanovky a to už vím, že se blíží vrchol, na kterém stojí větrné elektrárny. Hlavní stoupání je za mnou. 9 km za 68 minut. Krátký sjezd a další stoupání k horní nádrži. Nejedu až nahoru. Vyjedu jen „výšvich“ na jednosměrnou silnici vedoucí kolem vrcholu s nádrží. Časově by mi to na vrchol už nevyšlo. Tradiční fotka Pradědu, který je přes údolí a pak už sjezd do Koutů kolem dolní nádrže.
U dolní nádrže je závora, takže opatrně objet, vyhnout se turistům, kteří zrovna přijeli autobusem a pokračovat ve sjezdu. Dorazím na křižovatku. Doprava na Červenohorské sedlo, doleva Šumperk. Většinou jedu na ČH sedlo k zatáčce #2 nabrat vodu, ale dnes už není čas.
Stáčím to dolevu a sjíždím z kopců do rovin. Díky wattmetru si držím konstantní tempo až do Šumperka. Dokonce jsem si tu udělal osobní rekord. A to mi vítr nepřeje. Točí se z boku, zpředu, ale vyloženě „ksichťák“ to není. Je to přeci jen trochu zkopce, tak i ten vítr se dá přeprat.
Ze Šumperka už je to horší. Vítr je proti, sil ubylo, tak se začínám trápit. Došmrdlám se do Zábřeha a pokračuji Hoštejn, Třebářov a kolem letiště do Starého Města. Z Třebářova do Staráku se vyhecuji a jedu co to jde. Kupodivu, ještě jsem pár wattů výkonu vyškrábl. Labutí píseň.
Jsem doma. Nohy dostaly zabrat, ale vydržely.
160 km
up cca 1500 m
7:00 hod