Sobota 12.3.2016 je ve znamení první letošní výpravy za cyklistikou. I když nejde o závod, má nádech výjimečnosti. V 8:00 h v Brandýse n.Labem startuje klasika Rytířov. Dlouho jsem si sliboval, že v rámci tréninku vyrazím do Prahy na nějakou dvoustovku. Pořád jsem se nemohl rozhoupat, ale konečně teď to vyšlo.
Vstávám ráno kolem čtvrté hodiny a autem popojíždím do České Třebové, abych stíhal vlak v 5:38. Má na příjezdu sice 5 minut zpoždění, ale do Prahy do stáhne.
Na parkovišti vedle Hlaváku mám domluvený sraz s Kolíkáčem. Sotava tam přijdu přijíždí Kolíkáč s Mlhošem. Lepší načasování jsme naplánovat nemohli. Naloží mě do Berlinga a za chvíli jsme v Brandýse.
Rychle se hodit do gala a vyrazit na místo srazu u Záložny. Tam už je tam pár lidí, některé znám, některé jen podle jména zde na diskuzi a některé neznám. Jede se ve dvojičkách, Kolíkáč mi dělá společnost na prvních kilometrech, pak Kapr a pak další a další. Užívám si jízdu v háku proti větru, na většině mých tréninků nepoznaný pocit. Občas se protočím na špici, ale spíš jen propagačně. Na začátku je ještě dost sil, ale v hlavě my vrtá červík, jestli vydržím až do konce. Podvědomě se šetřím.
Trasa je pro mě velká neznámá. Mělník (soutok jsem viděl až na cestě zpět), Terezín a jeho pevnost, Litoměřice, Ústí. Smůlu má Mlhoš – dva defekty na cestě do Ústí, to naštve.
V Ústí nad Labem zastávka na benzince, tak jsem o tom čítával v reportech. Vyjímečný okamžik na mě působí tak silně, že jsem si u kávomatu zapomněl dát kelímek pod trysku. Následkem zbrklého pohybu byly moje mince všude po zemi 🙂
Z Ústí jedem podél Labe a pak „z ničeho nic“ odbočíme doprava a začíná kopec. Na začátku to ještě vypadalo lidsky, ale jak čas ubíhal, všichni mi začali odjíždět a sklon kopce přitvrzoval. Převod 39×26 je dobrý na najíždění jarních objemů v rovinách, ale do kopců se pro mě moc nehodí. Zvláště když formy málo a kil hodně. Usilovně točím nohama, překonám několik stojek a za chvíli vidím na vlastní oči kapličku, kterou znám jen z fotografií – Rytířov je dobyt! A já jsem zbit! Radostí celý bez sebe, že už to mám za sebou se postavím k ostatním na skupinové foto. Netušil jsem, jak hluboce se mýlím.
Od kapličky sjíždíme kousek zpět na křižovatku a odtud opět do kopce. Ale do jakého! Patnáctiprocentní stojky se střídaly s osmiprocentními „rovinkami“. Stehna pálí, jedu na hranici pádové rychlosti. V duchu jsem si nadával, že jsem nezůstal doma, ale vyjel jsem to! Pak následovaly sjezdy, ve kterých byla zima. Opravování defektu taky nezahřálo, ale na konec jsme se rozjeli a valili vstříc Brandýsu podle hesla Hopsa hejsa do Brandejsa.
Zpáteční cesta asi bude nejsilnějším zážitkem. Mám pošetřeno, na rovině v háku se mi jede parádně. Pokud se omylem dostanu na špici, cítím, že to není ono. Tepy hned letí nahoru a nohy začnou pálit. Nikomu ale nevadí, když hned zalezu dozadu. Tam tolik nefouká a já nebrzdím tohle Pendolino, které si to po rovinách šine rychlosti kolem 40km/h.
Kolíkáč hlídá čas, abych stihl jeden ze dvou vlaků a já si tak můžu v poklidu užívat postavení VIP hosta 🙂 Do Bradýsa přijíždíme načas. První vlak nestihnu, ale druhý v pohodě. Převlíknu se, naložíme věci do auta, rozloučíme se ostatními a jedem zpět, směr Hlavní nádraží. Těch necelých osm hodin uteklo jak voda v Labi. Celé to bylo jako infuze živé vody, která mi dala radost z jízdy na kole.
Kolíkáč s Mlhošem mě vyložili na hlaváku, měl jsem ještě čas si koupit kafe a koláč. Cesta vlakem dopadla přesně podle plánu, auto stálo na parkovišti a doma jsem byl před devátou večer.
Děkuji Kolíkáčovi za odvoz a podporu během celé spanilé rytířské jízdy. A všem ostatním, kteří usilovně tahali špice do/z Rytířova.