Na samotku a přesto ve skupině.

2016-02-16_LešanySraz 6.2.2016 8:00 – kruhák Jižňák. No to je hezký. Tam to mám tak 200 km, to asi nedám.
„Tak co, dáme něco sami?“ ptám se. Kejve hlavou, že jo. Co nám taky zbývá, že?
Takže sraz zítra v deset před barákem? Opět kývání, že jo.

Je ráno deset hodin. Jsem před barákem a on taky. Vyrážím na jih, do kraje,
kde začíná Haná a roviny. Ideální terén pro najíždění jarních kilometrů.
Jenže, než se do těch rovin dostaneme, je to padesát kilometrů, zpátky taky
tak. Naštěstí přiblížení není žádná horská trasa, nastoupá se jen něco kolem 900 m díky
několika menším stojkám a magnetům.
Asi největším kopcem je stoupání na Dzbel, ke kterému vede devítikilometrový
magnet. Závěrečný kilometr je normální kopec, který trápí hlavně teď z kraje
sezony. Sjezdem z Dzbelu se dostaneme do Konice, kde už začíná spíše takový
klasikářský terén, který nás zavede do Kostelce na Hané. Tenhle úsek byl pro
mě nepříjemný. Nohy bolely z předchozího dne a roztočit je bylo nepříjemné.
Utěšoval jsem se, že z Kostelce, kde se budem točit doleva, začne foukat vítr
lehce do zad. Je to příjemná úleva a nohy se otáčejí mnohem radostněji.
Před sjezdem do rovin Hané fotím krajinku a posílám ji i s pozdravem
Kolíkáčovi. Alespoň takhle na dálku se připojím k týmovému švihu 🙂
Úsek z Kostelce do Litovle krásný a jen lehce zvlněný. Vlevo jsou kopce
Zábřežské vrhoviny, vpravo roviny Hané. Při příznivém větru paráda.
V Litovli míříme na Nové Zámky. Je to mimo hlavní tah, ale rozbitá silnice,
samá záplata. V nohách už jsou cítit najeté kilometry na „velkou“. Musím se
šetřit. „Nebuď měkota, zaber“, slyším. Kašlu na to, nehodlám se v závěru
trápit. Posledních třicet kilometrů neustále stoupá a berou sílu. Musím se
šetřit. Zminňovaný úsek začíná v Lošticích krátkým, výživným kopcem. Pak už se
to vlní a kroutí.

Už jsme na posledních pěti kilometrech, když nás dojede mladý jezdec z Lanškrounského oddílu. Dáme jen krátkou řeč, už jsme doma. V háku se snad svezeme
příště.
Když šlapu, tak žiju i v r.2016Před barákem se uzavírá okruh. Všichni ve zdraví dorazili.
„Tak co,“ ptám se, „bylo to dobrý?“. Pokývání hlavou mi obraz v zrcadle dává za pravdu. Můj nejvěrnější spolujezdec vypadá trochu strhaně a moc nemluví.
Není důvod, pokecali jsme si na švihu.

131 km
5:28 hod

Příspěvek byl publikován v rubrice Cyklistika se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *