Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?

Nebojte, nebudu zpívat, jen jsem si na tuto písničku vzpomněl

beskyd2014-cil_male

Šlapky v prostoru cíle

Po Rampušákovi (report o něm ještě není napsaný) je dalším korálkem na náhrdelníku  maratonské serie Beskyd startující z Frenu (tak se říká Frenštátu pod Radhoštěm, prý).

Na Beskyd jezdím den předem a přespávám na internátě místní střední školy. Nemám žádné spěchy, v klidu přijedu, zaprezentuji se a hlavně můžu se zúčastnit tiskovky. Nemám moc příležitostí k účasti na této tradiční společensko-sportovní akci.

Ráno vstávám o něco dříve, vystěhuji své věci z pokoje do auta a tento tradiční basecamp na čtyřech kolech přestěhuji na parkoviště u Ráztoky, kde je cíl Beskyda. Nebudu to mít daleko, až se po dojetí sto osmdesáti kilometrů budu plahočit k autu.

Start je v devět hodin z náměstí. Cestou z Ráztoky na náměstí potkávám Igora, který se rozjíždí. Připojuji se k němu a snažím se ho napodobit. Letos mi to moc nejezdí a je třeba vyzkoušet vše, co by mi nádcházející muka usnadnilo.

S příjezdem na start jsme se trochu opozdili a zbyly na nás už jen zadní pozice. Budeme muset od začátku trochu spurtovat, jako obvykle 🙂 Je to sice nepříjemné, ale v celku mě to nechává klidným. Nemám žádné ambice. Po Mamutovi a Rampušákovi jsem už definitivně vystřízlivěl a mým cíle je Beskyda prostě jen objet.

I když jsme na start přišli dost pozdě, za námi se ještě houfují další a další borci. Naplňuje mě to optimismem, že bych nemusel jet sám. Mám v plánu jet s Igorem, ale mám obavy, abych tomuto maratonci par excelance v kopcích stačil. Letos jsem tréninky v dlouhých kopcích hóóódně zanedbával.

Moderátor mluví a mluví… a už oznamuje, že zbývá jen pár vteřin a… je odstartováno.

Kvůli rozkopaným ulicím vyjíždíme z náměstí druhou stranou než obvykle. Přibude tak pár zatáček navíc. Jsme na výpadovce z města a první kopeček nás hned dělí. Tradiční smyčka z Frenštátu do Frenštátu se mi vůbec nelíbí. Je to takové nahoru a dolů, dost se nastupuje, pořád se něco sjíždí. Na začátku mám ještě dost sil a tak jimi plýtvám.

Snažím se držet se Igora, po pár kilometrech se sjedem a pak už jedeme víceméně spolu. Igor jede standardní rovnoměrné maratónské tempo. V kratších prudších kopcích mu trochu poodjíždím, ale na vrcholu se vždy sjedem. Jedinou výjimkou je stojka ve Štramberku. Zápolím s ní a mám dost starostí sám se sebou. Na výjezdu z města se ohlížím, jak na tom naše skupina je. S rozpaky zjišťuji, že jsem poslední. Přede mnou tři čtyři lidi, za mnou nikdo. Ani Igor. Přemýšlím, co dělat. Čekat nebo jet s ostatními. Po chvíli váhání se rozhoduji jet s tím, že v Trojanovicích, cestou na Pustevny zvolním tak, abych si odpočal, a počkám na Igora. Jeho strojové tempo mi ho zase přivede, o to nemám strach.

Ze Štramberka se sjela asi šestičlenná skupina, se kterou jsem dojel až do Frenštátu, kde jsem si vystoupil a hodně volným tempem jsem se vydal vstříc Pustevnám. Jak jsem předpokládal, ještě před Ráztokou mě dojel Igor. Počasí přálo a já si na Ráztoce odložil do auta rukávy. Igor zase nákoleníky. Dál už naše cesta ubíhala „nerušeně“.

Na Pustevny jsme stoupali téměř bok po boku. Byl jsem odpočatý a jel jsem své tempo, což mi náramně vyhovuje. Dá se říci, že Pustevny jsou bezproblémové, protože jsou hned na začátku. Další kopce už tak rád nemám.

Na Pustevnách jsme projeli prémií a na bufetu nabrali pití a nějaké banány. Dlouho jsme se nezdrželi. Igor zavelel a už jsme se řítili z kopce dolů. Letos mi to z kopců jede. Těch pár kilo navíc je znát a většinou ostatním ujíždím. Pod kopcem se sjedem a na čelo nastoupí mašinka Igor a tahá jako divý. Já moc nestřídám, moc toho nevydržím. Před námi je Soláň a to je můj neoblíbený kopec. Ať mám formu jakou chci, vždy se zde trápím. Letos to je ale o něco lepší. Před Solání trochu zvolníme a já se stačím zregenerovat a díky tomu letos tak netrpím.

Abych o to utrpení nepřišel, po sjezdu ze Soláně začali naši skupinu tahat nějací šílenci, kterým to vydrželo až pod Kasárna. K tomuto pověstnému kopci se přijíždí dosti dlouhým magnetem. Tempo v něm bylo takové, že jsem si rozhodně neodpočinul. Byl jsem vzteklý a nadával jsem jak špaček. Zatím potichu.

Stoupání na Kasárna byla hrůza. Sotva jsem točil klikami, kadence kolem padesáti, rychlost jen o málo větší než pádová. V minulosti se mi zde jezdilo celkem dobře, to ale letos neplatí. Protrpěl jsem si to.

Na bufetu potkáváme Pantátu, který se k nám připojí. Jsme tři orange a hned je veseleji. Od bufetu ještě kousek stoupáme a pak sjezd pod Bumbálku.

Na Bumbálku stoupám apaticky a odevzdaně. Začínám zaostávat. Igor je očividně ve formě a jede mu to. Čeká ale na mě a na Pantátu a jako vzorný domestik nás dotáhne až na vrchol. Jsem mu za to vděčný. Až k přehradě se jede víceméně z kopce a skupina v tomto úseku dělá moc. Vím co říkám, už jsem ten úsek jel sám. Mé tušení je správné. Skupina se formuje do lajny, Igor rozjíždí tempo. Rychlost kolem čtyřiceti pětačtyřiceti. V tahání se střídáme dle svých sil. Mě se v háku jede dobře, na špici je to podstatně horší. Při tempu, kterým se jede zde vydržím jen pár desítek vteřin. Začnou mi hned tuhnout nohy a musím ze špice pryč.

Před posledním bufetem u přehrady je pár horizontů. Na čele je nějaký mladík, který se moc neohlíží dozadu. Musím docela fest přišlápnout, abych se ho udržel. Zároveň ale vidím, že za mnou zaostávají. Křičím dopředu ať zvolní, ale bez účinku. Řvu ještě jednou a přidám pár sprostých slov. Mrzí mě, že náš pěkný vláček takhle roztrhal. No nic, na bufet je to už jen kousek.

Bufet je moje spása. Pití, jídlo, trochu vydýchání. Uvažuji, že si ze skupiny vystoupím, tempo je na mě příliš a já si potřebuji trochu oddechnout. Kolem přehrady je to nahoru a dolů, pak Smrček a závěr kolem golfového hřiště taky dá zabrat.

Igor mi to ale rozmlouvá. Taky chce jet volně a zbytek skupiny vypadá, že se k nám přidá. Bezva, nebudu sám. Kolem přehrady se jede opravdu volně a šetří se síly. Na mě je to znát, cítím se mnohem lépe.

Smrček – to je ideální místo k nástupu, utrhnout ostatní a dojet si pro vítězství. No, letos ten nástup vynechám a pokusím se přežít. Opět nízká kadence a lámání klik. Pod vrcholem fotí Žíža. Snažím se trochu si udělat náskok, abych do sjezdu šel vpředu. Ve vzpomínkách ho mám jako hororovou záležitost. Jsem ale mile překvapen – nový asfalt poskytuje nádherný požitek.

Pod kopcem počkám na Igora a společně jedem vstříc poslednímu úseku. Z hlavní odbočujeme ke golfovému hřišti. Od tohoto okamžiku projíždíme mezi domky a  zahradami, stoupáme nahoru a dolů. Takové malé stojky, ale jak ty dokážou potrápit!

Musím se na tomto místě přiznat, jak mě zradila má paměť. V jeden okamžik jsem nabyl dojem, že už všechny stojky jsou za námi a rozhodl jsem se k takovému malému úniku. Posbíral jsem poslední síly a jel jsem, co to dá v domnění, že už bude jen rovina a krátký cílový kopeček. Bohužel jsem se mýlil. Za zatáčkou jsem uviděl tu skutečně poslední stojku. Na její slušné vyjetí jsem už neměl síly a tak jsem počkal na zbytek našeho orange týmu, abychom společně dojeli do cíle.

Beskyd byl vždycky těžký a nic nedal zadarmo. Věděl jsem, že budu trpět a trpěl jsem. Díky Igorovi to utrpení bylo snesitelné. Díky.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cyklistika se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *