Spousta věcí se děje poprvé a jedno poprvé potkalo i mě. Konečně.
Poprvé
Když šlapu, tak žiju!
První školní zazvonění, první zamilování, první dotyky rukou, první pusa, první… zkrátka, spousta věcí se stane poprvé. A jedno poprvé čekalo i na mě.
Poprvé jsem vyrazil na švih od mého úrazu. Už dopředu musím prozradit, že jsem byl zklamán. Myslel jsem si, že prostě sednu na kolo a pojedu. Jenže ouha! Sedl jsem na kolo a vyrazil. Řidítka mi vibrovala v rukách a kdyby kola kreslila stopu, vypadala by jako vlnovka. Chvíli mi trvalo, než jsem celý stroj uklidnil a jel trochu plynule. Přemýšlel jsem v čem je problém a jediné co mě napadlo, byla moje pochroumaná ruka. Tím, že ji nemůžu narovnat je vlastně o kousek kratší. A pokud je jedna ruka kratší, znamená to, že na řidítka nepůsobí obě ruce stejnou silou. Musel jsem zmiňovaný hendikep vyrovnávat.
Další komplikace způsobovaly moje ještě nedoléčené klouby na pravé ruce – rameno a loket. Každou větší nerovnost na silnici jsem okamžitě bolestivě pocítil. Pokud jsem měl přejet koleje už preventivně jsem pravačku nadlehčoval. O tom, že to není ideální, nemusím asi moc psát.
Podobnou bolest v ruce mi způsobovala jízda ze sedla. Střídající se tah a tlak na ruku působil velmi nepříjemně a opět mě zbavoval jistoty ve schopnosti pravé ruky. Obával jsem se, že místo opory mě ruka zradí a já se nanovo sklátím na zem. Takové myšlenky mi na pohodě moc nepřidaly.
Mohl jsem to ale tušit už před jízdou. Dofoukával jsem kola na mých obligátních sedm atmosfér v podstatě jednou rukou. Pravačkou jsem nemohl na pumpu tlačit potřebnou silou. Málem jsem ani nevyjel 🙂
I když jsem měl z první jízdy spíše negativní pocity, na kolo jsem nezanevřel a trochu optimismu do budoucnosti mi zůstalo. Znovu jsem sedl na kolo a drobné potíže, které toto moje POPRVÉ provázely určitě vyřeší čas a další cvičení.
Vždyť dokud šlapu, tak žiju. A žít je bezvadná věc!
Zveřejněno 9.10.2010