Mamut 2019

Mamut 2019 - strat. číslo

Mamut start.číslo

Začíná další maratonská sezona. Jak velí tradice v Přerově.

Po zralé úvaze podepřené loňskými výsledky a mou výkonností ověřenou na prvním závodě MP, jsem se rozhodl opustit roli osamělého vlka a honěnit se za nějakým výsledkem. Domluvil jsem se se Strejdou, že si to sním zkusím objet bez gumování se a zbytečného honění.

Potkáváme se ráno 25.5.2019 při rozjíždění před startem, který je nově Sezóna 2019situován do areálu zemědělské školy, kde je také parkoviště, jídelna i prezentace. Vše na jednom místě. Pro mě je to už třetí místo startu. Své první ročníky jsem startoval na náměstí, pak na výstavišti a teď ve škole. Život je změna.

Před startem ještě potkám Kolíkáče. Předává mi můj vysněný termodres v týmových barvách. Z něho jsem nadšen. Poslední nadšení dne.

Jsme na startu, začíná odpočítávání a je odstartováno. Sjíždíme se s Igorem a v postartovním zmatku se držíme pohromadě. Dohodli jsme se, že se nebudeme zbytečně gumovat a toho se držíme. Využíváme skupin a držíme se v háku. První kopečky rozsekají balík na jednotlivé skupinky. V jedné takové jedem pod první kopec. Je to stoupání na Hlinsko, které v minulých letech bylo posledním stoupáním závodu. Ve skupině je s námi dvojce ze Slovenska, ze Skalice. Igor drží rovnoměrné tempo, mě se jede parádně. Za chvíli nás předjíždí velká skupina, ale nasazené tempo jim dlouho nevydrží. Po nějaké době některé z jejich členů předjíždíme a necháváme za sebou.

Jede se mi lehce, bez většího úsilí se dostáváme až pod Lázy. Tady už je to horší, pořádné stojky a není jich málo. Mám ale pošetřeno a vzhledem k daným okolnostem se mi jede dobře. Sice to lámu, ale jedu. Na vrcholu vytrvalý fotograf Žíža. On a Mamut už patří k sobě, nevím kolikátý ročník ho takhle potkávám.

Sjezd do Kateřinic je paráda. Následuje stoupání na Troják, které jedeme ve skupině, střídáme se v tahání a ještě pořád se mi jede dobře. U bufetu jsem ani nevím jak. Vše je až podezřelé snadné, asi tím, že jsme teprve na cca 70. kilometru.

Držková  a Kašava. Opět další stojka, ve které přijde ke slovu pastorek 29z a jízda ze sedla. Nahoře je to ještě pořád dobré. Jako v tom vtipu o chlápkovi, který padá z desátého patra a v každém patře ho slyší jak říká: „Je to dobré.“ 🙂

Naše skupina se stále drží pohromadě. Tak různě se střídáme na špici až dojedeme pod Hadovnu. Tady už končí sranda. Kopec je už delší a má přísnější sklon. Skupina se selektuje a tady se začíná vytvářet naše trojice, která vydrží až do cíle. Přidává se k nám Tom, který bydlí ve Starém Smokovci u startu dalšího maratonu Kolem Tater 🙂

Hadovnu dáváme a sjíždíme do Rusavi, kde začíná postrach Mamuta – Grapy. Jedna stojka za druhou (15%-20%). Najíždím hodně opatrně, ale cítím se dobře. Strejdova rozumná jízda mi pošetřila hodně sil. I když se trápím, funím celkem to jde. V lese už ubývá sil, Strejda mě předjede se svým lehkým převodem, ani na něm není znát nějaká námaha 🙂

Vím, že Grapy jsou zlomový bod. Po nich jsem byl v minulých letech vždy popraven.  Snažím se, aby to letos nenastalo. Sjezd do Bystřice, a směr Slavkov. Dávám si Gutar, aby mě nakopl a já se rychle vzpamatoval. Možná, že zafungoval, protože pár dalších kilometrů jsem ještě docela dobře zvládal. Pak se mi to ale začínalo zajídat a z ničeho nic nohy řekly dost. Bolely, nebo to byly křeče v každém svalovém vláknu, nevím. Každopádně už jsem nemohl šlapat silou. Odpadal jsem kluci na mě musely pořád čekat. Před námi byl úsek do Rajnochovic a stoupání na Troják. Posílám Strejdu pryč, protože vím, že tady mi nepomůže a jeho budu jen zdržovat. Odmítá a zůstává se mnou. Odjede až pod Trojákem, aby stihl otevřený bufet a aby na nás počkali. Byla to moje záchrana. Něco jsem pojedl, napil, psychicky se trochu vzpamatoval.

Sjezd do Kateřinic a znovu na Lázy. Tentokrát z druhé strany. Trochu jsem se vzpamatoval. Ne že bych hýřil silami a ukazoval se na špici, ale s rozumným tempem jsem mohl jet. Vjezd do lesa bolel, a nahoře na louce taky. A pak v lese to bylo stejné. Vlastně to bolelo všechno, no ale dal jsem to. Ještě zbýval Hubert, poslední kopec.

V něm se o mě dost výrazně pokouší křeče, hlavně kolem hájovny. Jak kopec trochu povolí, daří se mi nohy roztočit a už se mi jede dobře. Ještě před Hubertem jsem si dal nakopávací gel a zdá se, že pomohl. Ve sjezdu a v dalších úsecích se mi už jede parádně. Samozřejmě je už znát únava, ale není to krize. Občas jdu i na špic a cítím, že nohy jsou v pohodě. Konečně příjemné zjištění.

Už jsou tu Pavlovice a já si připadám jako kůň, který cítí domácí stáj. Najednou mám dost sil a chuť tahat. Občas to vyzkouším na špici.

Prosenice a kličkovaná mezi baráky. Před námi už jen rovina. Na tu se vždy těším. Už nepřemýšlím a jedu co to dá. Párkrát se protočíme se Strejdou na špici. V lese před Přerovem jdu na špic a jedu max. Chci Strejdovi rozjed cílový spurt. Vím, že není proti komu spurtovat, ale ten pocit, když se jede hrana do cíle, ten miluji!

Poslední „pravá“ jsem v cílové rovince. Brána je už zbořena, a cílové snímače tam ještě jsou. Cílem projedeme vedle sebe, máme stejný čas, ale Strejda je nespravedlivě až za mnou.

Strejdo, díky moc za tvoji pomoc!

Příspěvek byl publikován v rubrice Cyklistika se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *