Letos reporty dost zanedbávám, hodně práce a v důsledku toho únava a apatie. Po každém závodě jsem si říkal, že tentokrát už opravdu něco napíši. Vyšlo to až teď, po absolvování Trutnovského maratonu
Z Krakonoše mám velké obavy a to až takové, že jsem si půjčil kazetu 29 z, abych na Pražské boudě tolik netrpěl.
Celý balík ještě pohromadě.
Na startu 140 km dlouhé trasy jsou asi čtyři stovky konkurentů. Stojím nedaleko startovní čáry a tak můžu pomoci Jirusovi a Dreamrovi k lepší „pull lposition“ 🙂 A to by pro dnešek bylo vše z těch pozitiv.
Po startu se blázní a klid nastává až za zatáčkou, za kterou se najíždí do stoupání na Hrádeček. Situace se sklidnila a já si mohl prohlédnout Havlovu chalupu, tedy spíše jen stodolu s velkými vraty, kterou se projíždělo do dvora, který, dle mých úvah, za tou stodolou byl.
Balík po startu
Na Hrádečku jsem už jel opatrně svoje tempo. Rozhodl jsem se, že dnes pojedu konzervativně, abych za Pražskou boudou moc neztrácel (při zpětném vyhodnocení jsem zjistil, že jsem ztrácel před Pb i za Pb).
Vše bylo jako přes kopírák. Roviny dobré, kopce špatné. Úsek mezi Žacléřem a nájezdem do stoupání na Pomezní boudy byl nejhezčí úsek dne. V Polsku jsem si připadal jak na Tour, poláci fandili a průjezd obcí Bukowka byl pojat slavnostně. Prohnali nás přes hezké náměstí, po kočičích hlavách a zástupem diváků. Prostě paráda!
V Polsku to byl zážitek
Tím ale veškerá potěšení skončila a začala rachota s Pomezními boudami. Stoupání není těžké, ale dlouhé a já se už podvědomě začal šetřit a docela brzy vystupovat. Kazeta 29-26-23-… k tomu dost sváděla. Sice jsem se moc nenadřel, ale všichni mi ujížděli. Nebyl jsem schopen nikoho „hákovat“.
Svoji odjetou skupinu jsem dojel až na bufetu na Pomezkách. Následoval sjezd na rozdělení tras. Paráda! Jediný úsek, kde jsem byl konkurenceschopný 🙂
Za rozdělením tras začalo stoupání do Pece, kde jsem si opět nechal všechny odjíždět. Vidina stoupání na Pražskou boudu mi svazovala nohy i hlavu. Předjelo mě několik skupin, ale ani jsem se nesnažil někoho uviset.
Konečně Pec a začíná stoupání na Pražskou. Dávám vzadu devětadvacítku a s respektem jdu do toho. Proti mě schází dolů nějaký nešťastník, který urval přehazku. Lámu kliky a toužebně vyhlížím konec. Asi na dvou místech, kde byl vjezd k chalupě, udělám na silnici kolečko, abych dal nohám orazit. Až na vrchol to vylámu asi za +/- 20 min. Mám pocit, že jsem v lepším stavu než vloni. Na další výkon to ale velký vliv nemělo.
Stoupání z Pece
Sjezd je dlouhý a bezproblémový, s určitou dávkou opatrnosti. Stoupání na Strážné ještě bolelo a moc mi nešlo. Na Hoffmanovu boudu už to bylo lepší. Cítil jsem se lépe a udržel jsem se ve skupině – já a ještě jeden 🙂
Jelo se mi dobře až k nájezdu na hlavní silnici do Trutnova. Odtáhl jsem špici, kde jsem se snažil o nějaké rozumné tempo, a vlezl jsem si do háku. Najednou jsem cítil škubání v levém stehně. Polibek Křečové víly! Do této chvíle nic a teď, když už mám před sebou jen rovinu tak končím! Musím zvolnit, shodit velkou, protáčet nohy. A při mém ploužení k cíli mě předjíždí další a další. Odhadem 5-10 lidí 🙁
Cílem jsem jakože spurtoval, ale byl jsem zklamán. Takhle jsem si to nepředstavoval.
Oficiální čas: 5:23:07
abs. 298./372
M50 35./52
Závěr
Od závodu uběhlo pár dní a stále přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Vyšly mi tři možnosti:
- Hlava – strach z Pražské boudy mě podvědomě nutil šetřit se.
- Kazeta 29 z – Půjčil jsem si kazetu s lehčími převody a neuměl jsem ji používat. Jezdil jsem lehčí (=pomalejší) převody, čímž jsem šetřil síly, ale také se zpomalil.
- Trénink – po Beskydu jsem moc netrénoval a už vůbec ne kopce. Beskyd byl vlastně poslední „trénink“ v kopcích a před ním to také nebylo slavné.
Jako vždy, nejspíš to bude kombinace všech tří faktorů dohromady. Na příští rok bude co zlepšovat. Nejtěžší asi bude koupit si vlastní kazetu 29 z 😀